§ e2 Rozsah dokazování a použitelnost důkazu

(1) V trestním stíhání je v nezbytném rozsahu třeba dokazovat zejména:

a) zda se stal skutek, v němž je spatřován trestný čin,

b) zda tento skutek spáchal obviněný, případně z jakých pohnutek,

c) podstatné okolnosti mající vliv na posouzení povahy a závažnosti činu,

d) podstatné okolnosti k posouzení osobních poměrů pachatele,

e) podstatné okolnosti umožňující stanovení následku, výše škody způsobené trestným činem a rozsahu bezdůvodného obohacení,

f) okolnosti, které vedly k trestné činnosti nebo umožnily její spáchání.

(2) Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k jeho odmítnutí nebo odmítnutí jeho provedení.

(3) Jako důkaz v trestním řízení nemůže být použit poznatek získaný procesním dokazováním, pokud při jeho obstarávání nebo provádění došlo k porušení právního předpisu, které mělo povahu podstatné vady řízení. Takový důkaz je třeba považovat za absolutně neúčinný, což znamená, že k němu nelze přihlížet a musí být vyloučen z hodnocení při zjišťování skutkového stavu věci.

(4) Důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení nesmí být v trestním řízení použit, s výjimkou případu, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která takového donucení nebo hrozby donucení použila.

2 komentáře
  1. K písm. f) – mají se dokazovat „okolnosti, které vedly k trestné činnosti“ (např. otevřené okno) nebo se mají dokazovat „okolnosti, které pachatele vedly k trestné činnosti“ (např. vzájemně nepřátelský vztah mezi sousedy).

    Je vůbec potřeba to dokazovat? Nebo se dá vystačit s tím, co k tomu řekl pachatel?

    Rozhodně stojí za to, podrobit širší diskuzi, nakolik dostatečný je prostor, který je v trestním řízení běžně věnován poznávání osoby pachatele. Pochopitelně nikoliv jen z hlediska jeho předchozí trestné činnosti, ale z mnohem širšího hlediska, jehož komplexní poznání teprve umožňuje aplikovat právní následek „na míru“. Kdy netrestat, odklonit, nezakazovat činnost, zvolit práci namísto podmíněného trestu, jaká omezení či opatření připojit atd. Má-li trest (či cokoli s jeho účinky) vychovávat, pak místo nepoměrně jednoduší formální rovnosti je třeba vynaložit čas (leckdy i námahu) na poznání pachatele a v individuální rovině toho „what works“.
    Anebo ještě jinak. Zamyslet se právně-politicky, jak lépe obviněného motivovat k aktivitě. Poměrně dobře se to daří u spolupracujícího obviněného, kde jsou motivováni jak spolupracující obviněný (příznivým trestem) tak OČTŘ (skrze vidinu dobrého výsledku či jeho vyšší pravděpodobnosti, menší pracnosti apod.) Ovšem nakolik nemotivovaný OČTŘ sám může obviněného motivovat? I soudce, st. zástupce či policista bude své chování podrobovat běžným aspektům, jako jsou minimalizace stresu či dostatek volného času. Tvůrce trestního řádu by neměl utíkat před (de)motivací jednotlivých OČTŘ. Je na čase opustit onu všeobjímající víru ve schopnosti a dobré úmysly profesionálů.
    Zde již překračujeme dopad komentovaného ustanovení a čelíme úvaze, zda v tomto ohledu předložená koncepce nového trestního řádu naplňuje očekávání nebo se spíše nikoliv. Jestliže platí druhá možnost, pak podstatné bude, zda tvůrci projeví skutečnou vůli (pokusit se) nepromarnit příležitost.

Napsat komentář