§ a9 Zásada legality

Státní zástupce a policejní orgán jsou povinni stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak.

Jeden komentář
  1. Jestliže budeme chápat trestní právo jako jeden celek, tj. bez ohledu na specifickou existenci zákona č. 418/2011 Sb., pak je třeba konstatovat, že zásada legality dodržována není. Kdyby tomu tak bylo, nepochybně by již byly stíhány mnohé územní samosprávné celky pro četnou přičitatelnou trestnou činnost, páchanou zejména jejich zastupiteli. V této souvislosti si koneckonců můžeme připomenou také nestíhání Oblastní nemocnice Kladno (viz Kott, Pancová …).
    Dále je možné nastolit otázku, zda je skutečně účelné trestní stíhání především zjevně ekonomicky neaktivních a zadlužených obchodních korporací jakož i těch, které jsou již v konkursu anebo v likvidaci, které nemají žádné faktické sídlo, nemají žádné zaměstnance, apod. Uložení jakýchkoliv trestů těmto a jim podobným subjektům tak zjevně nemůže mít žádný faktický význam ani z hlediska prevence generální, ani individuální. Jejich obligatorní trestní stíhání i v této situaci si přesto vyžaduje zbytečně vynaložené úsilí, čas a finance.
    Impulsem pro zavedení zásady oportunity v trestním řízení by měl být také zákon
    č. 183/2016 Sb. Tato novela zákona č. 418/2011 Sb., která nabyla účinnosti dnem 1. prosince 2016, mj. velmi zásadním způsobem rozšířila spektrum trestných činů, za které může být právnická osoba stíhána a odsouzena. Z hlediska úvahy o zavedení zásady oportunity je třeba považovat za podstatné zejména to, že nyní mohou být právnické osoby stíhány prakticky pro veškeré trestné činy proti životu a zdraví.
    Tato situace v praxi znamená zásadní rozšíření trestních rizik pro všechny subjekty, jejichž činnost v praxi může taková konkrétní rizika ve zvýšené míře přinášet. Těmito subjekty jsou zejména veškerá zdravotní a sociální zařízení (tj. všechny nemocnice ale vlastně i všechny ordinace, dále léčebny dlouhodobě nemocných, ústavy sociální péče, domovy mládeže, rehabilitační ústavy, domovy důchodců, kojenecké ústavy, hospice, atd.). Kromě toho lze v této souvislosti vyjmenovat veškerá vzdělávací zařízení, kde může docházet k úrazům žáků a studentů při nejrůznějších aktivitách, takže se uvedený problém fakticky týká také škol
    i učňovských zařízení všech druhů a stupňů.
    To v praxi znamená množinu patrně několika tisíc subjektů, které mohou být již nyní trestně stíhány a trestány proto, že v rámci jejich činnosti zde u někoho došlo k ublížení na zdraví z nedbalosti, ke způsobení těžké újmy na zdraví z nedbalosti, anebo dokonce k usmrcení z nedbalosti. Takové případy se přitom bohužel průběžně dějí.
    Jejich trestní stíhání by bylo zcela kontraproduktivní vzhledem k tomu, že jakýkoliv uložený trest by fakticky nějakým způsobem postihl zejména ty fyzické osoby, v jejichž zájmu tyto právnické osoby existují a pro které tyto své činnosti vykonávají.
    Vhodné legislativní řešení uvedených dilemat mezi teorií a praxí by proto patrně bylo namístě.

Komentáře jsou uzavřeny.